Povídka

23. září 2006 v 15:29 | Vickee |  Co se mi stalo...?
Tak tohle jsem našla při čistce počítače, je to psané někdy 23.1.2006 a není to dodělané.
Nevím, jestli tento den mám do svých dějin, své kroniky kterou si vedu v mysli, zapsat jako příjemný, nebo jeden z nejhorších vůbec. Ale vím jistě, že to byl konec něčeho krásného a možná také něčeho neopakovatelného.
Když to všechno povyprávím znovu, bude to sice bolestné, ale bude. Opět si to oživím a možná uvědomím, co jsem ztratila, zahodila a už nikdy nevrátím.
Seděla jsem na verandě, byla mi zima a chlupy jsem měla zježené zimou. Kvůli tobě jsem se oblékla co nejlépe, tudíž ne zrovna teple. Doufala jsem, že brzy přijdeš a potom si užijeme nádherný večer. Měli jsme zrovna výročí. 1. listopad - přesně rok od doby, kdy jsme se "dali dohromady" a začali spolu chodit. Těšila jsem se na tebe, ale tys nepřišel. Schůzka domluvená v 19:00 a ty si tam nebyl, ani když bylo 23:45. "Kde vězí?," napadlo mě. "Snad si něco neudělal." Ale potom jsem chmurné myšlenky na tebe zahodila a šla do svého pokoje. Usedla jsem k počítači a doufala, že aspoň na ICQ tě najdu a ty mi vysvětlíš, proč si nemohl přijít. Jenže nic.
Našla jsem tam jen Kryštofa, tvého bratra, tak jsem se ho zeptala, jestli náhodou neví, kde jsi. Jediná leč pro mě nesnesitelná odpověď zněla: "Vždy´t už před sedmou vyrazil z domu, že prý jde pro tebe."
Rychle jsem vypnula počítač, pustila si naši písničku a zalezla pod peřinu. V hlavě se mi honili vzpomínky z uplynulého roku. "Stalo se ti něco? Nebo sis někoho našel?" Raději jsem se přikláněla k první možnosti.
Další den, jsem se jako jindy oblékla a vyrazila do školy. Celý den byl pro mě nesnesitelný, neboť vaše třída byla na nějaké zpropadené exkurzi v Národním muzeu a já si s tebou nemohla ani promluvit. Hned ze školy jsem zamířila domů a vzala jsem to kolem vašeho domu. V tvém pokoji se svítilo a tak jsem zkusila zazvonit s malou nadějí, že jsi již doma. Otevřel brácha a vpustil mě dovnitř. Ani mě neohlásil a poslal mě rovnou za tebou.
Když jsem vešla do pokoje, byl jsi tam. Ani nevíš, jak se mi ulevilo, když jsem tě spatřila živého a zdravého. Ihned jsem se k tobě rozeběhla a tys mě vzal do náruče. Vysvětlil si mi všechno, proč si včera nepřišel, proč Kryštof tvrdil, že jsi odešel. Tehdy jsem vážně věřila tomu, že jsi musel běžet do nemocnice za Michalem, tvým nejlepším kámošem. Hlavní pro mě bylo, že si nebyl s žádnou jinou.
Uběhl asi další měsíc našeho krásného vztahu. Občas si se z rande vymluvil se záminkou, že musíš jít za Michalem do nemocnice, dát mu úkoly a předat informace ze školy, a tehdy jsem si hlavu nedělala. Jenže potom přišel ten osudný prosinec. Měsíc, který mi odjakživa nešel k srsti, a já doufala, že ho přečkám bez jakýchkoliv potíží. Jenže osud, na který tolik věříš, nebo to byla jen tvoje záminka k řešení problémů, to tak nechtěl.
Hned na začátku, kolem 4. prosince, se to zvrtlo. Na moji oslavu narozenin sis přivedl údajnou kamarádku, která se sem nedávno přistěhovala a tak si mi jí chtěl představit. Nejdřív jsem z toho byla hodně rozčílená. Vždy´t to byli moje narozeniny, ale potom přišel ten osudný rozhovor.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama